Zaklínač I.-Poslední přání I. část

Dobrý večer čtenáři,

v tuto noční hodinu bych se chtěla trošičku rozepsat o svých pocitech z první povídky z první knihy Zaklínače.

Začínat ságu knihou s názvem Poslední přání je nezvyklé, originální, o to poutavější. Musím se přiznat, že jsem byla dost zmatená a i po přečtení první části s názvem Cesta, z níž není návratu, jsem trochu v rozpacích.

O bobolacích, vranech a dalších jsem v životě neslyšela, za to elfové jsou dost "profláknutí".

O nějakém charakteru hlavních nebo ústředních postav nemůže být řeč, protože jsem to v povídce prostě nevyčetla. Visenna i Korin mi ale přijdou sympatičtí. Líbí se mi i autorův důvtip nesnaží se zakrýt živočišno, ale ani ho nerozmazává na rozdíl od P. N. v její Rudovlasé. Leč pan Sapkowsikije autentický v rozprsknutých vnitřnostech, je snesitelnější než pan Kulhánek (omlouvám se za nedorozumnění, svou chybu hned napravím) pan Kopřiva se svým Holomrázem.

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem opravdu sáhla po správné první knize, ale jak jsem se dozvěděla na Wikipedii (nevěřím jí ve všem, ale v tomto ano) je Poslední přiznání rozšířenou verzí (tedy druhou verzí) jeho knihy povídek s názvem Zaklínač – Stříbrný meč.

Možná bych se měla zmínit i o autorovi.

Andrzej Sapkowski, který v 21. června oslaví 67. narozeniny je polský fantasy spisovatel. Napsal několik povídek a ságu o zaklínači Geraltovi. (tolik o něm z Wikipedie, ještě přidávám obrázek stažený též z wikipedie)

Tolik zatím o mých pocitech v první povídky, a abych vše stihla v termínu, jdu si přečíst ještě Hlas rozumu I (vyšlo mi to tak, že za 1 den, 1 povídka,(pro tuto knihu) za 14 dní jedna kniha (pro celou ságu)

Prozatím se s tebou loučím a přeji pěknou noc plnou hezkých snů.

Tvá Verunka