Krátký fejeton: Z Brna do Pardubic

Z Brna do Pardubic

Naposledy jedu vlakem z Brna do Pardubic, abych vyklidila byt, kde jsem strávila posledních pět let svého života. A nutno podotknout, že ne vždycky se mi podaří sehnat lístek za 99 Kč. Jenže radost vzápětí střídá zklamání, v celém vagónu totiž nejede klimatizace. Stevard je příjemný asi tak, jako bývá dívka v prvním dnu své periody, a podrážděně oznamuje, že se pokusí otevřít alespoň okno (ve vagónu se nachází jen dvě menší okénka určená k otevření). Tak mě tedy čeká cesta vlakem plným zpocených slovenských důchodců. Nezbývá, než se ovívat záložkou z knížky. Zrovna čtu Fifty Shades of Grey (myslete si, co chcete, mou motivací k získání knihy byla samozřejmě poměrně stravitelná americká angličtina). Jaká zvláštní shoda náhod, zrovna čtu kapitolu, ve které je taky dost dusno. Hlavní hrdinka se právě poprvé chystá pomilovat se se svým milým, shodou okolností miliardářem. Zjistí ovšem, že její vyvolený je tak trochu úchyl a má zálibu v mučení ženských. Prekérní situace. Jaká je asi pravděpodobnost, že taky v životě potkám takového mladého a okouzlujícího miliardáře.. Jenže v tom mučení bychom si stejně asi moc nerozuměli, já si totiž nenechám nic líbit. Po pár minutách toho čtení musím zanechat, nedá se to vydržet. Myslím tím obojí, knížku i to vedro. Vlivem hladu a tím pádem hypoglykémie mě přepadá lehká melancholie (to já už tak mívám). Dívám se z okna, ale slečna sedící vedle mě si myslí, že jí nakukuji do mobilu, a tak se ode mě ještě více odvrátí. Důchodkyně sedící naproti mě se na mě podívá zvláštním pohledem. Možná je její pohled spjatý s mou knížkou ( v tom případě je to čiperná paní znalá moderní beletrie), a nebo se týká toho, že nemám podprsenku (stále se najdou lidé, které to pohoršuje). No, uznávám, že podvědomí je zkrátka podvědomí a limbický systém je holt limbický systém. Chci tím říct, že paní mohla v určitý okamžik zpozorovat souvislost mezi mou četbou a evidentní nepřítomností podprsenky. Jsme jen lidi, ne? Abych se vrátila do děje, melancholie u mě tedy bývá spjata s hypoglykémií, a nebo, co je horší, s pocítěním tragikomičnosti svého dosavadního života. No a úplně nejhorší je kombinace obojího. To se potom cítím jako retard, který má sice vysokou školu, ale v normálním životě prostě není schopen být šťastný. V takových chvílích vytahuji sluchátka a pouštím si skladbu Comfortably Numb od Pink Floyd. Aspoň na chvíli se potom cítím jako rocková hvězda, která je unavená z té vší slávy a kolabuje ve svém hotelovém pokoji vyčerpáním. Ach ten pocit marnosti, o kterém se zpívá, přesně vím, o čem je řeč! Jen tedy nejsem ta slavná rocková hvězda, neujíždím si pravidelně na LSD, nezanechávám tu odkaz boží muziky.. Ach jo. Sáhnu do baťůžku pro žvýkačky. A hele, čokoládová tyčinka! Život je zase krásný. I tady, v přeplněném smradlavém regiojetu bez klimatizace.

Tak na to myslete a do baťohu si nezapomeňte vzít čokoládovou tyčinku. Je to lepší, než antidepresiva.

Violetka.