Krize světa
Mám nějakou krizi, nikoliv věkovou, ale psací.
Procházím světem,
koukám na lidi,
napadá mě tolik věcí o čem psát,
tak si to sumíruju v hlavě,
dojdu domů ...
A vše je fuč!
Myslím na to co je v lednici a co musím spotřebovat než se zkazí, co jíst další den v práci,
a co je potřeba udělat, objednat, rozhodnout, zajednat i když svatba je až za rok (k 21.7. přesně (!!!) za rok) - a asi to zná každá, když se ptáte své polovičky, odpovídá: "nechám to na tobě", "tohle rozhodni sama" (moc mi nepomáhá)
A pak nastanou takové zvláštní situace, kdy vám zatrne, kdy plánujete svou budoucnout, když příjde prozření, tak například jako já sedíte v restauraci, přemýšlíte - představujete si výzdobu, co přidat co ubrat a koukáte kolem sebe, když příjdou dvě naprosto odlišné skupiny lidí a ty upoutají vaší pozornost.
V jedné dominuje krásná štíhlá žena (... jo, leč jsem holka, ráda se podívám na štíhlou, upravenou, slušivě oblečenou ženu) usedne, objedná si, konverzuje, přinesou jídlo (jako mě, řízeček a bramborovou kaší), a protože jsem svou porcí téměř nasycená, pozoruji ženu dál, a... Boha jeho, ona jí tu kaši nožem!? K čemu má vidličku? Jako Ariel na česání vlasů, a tak to pokračuje po celou dobu krmě. A já jen valím očka. Žena dojí, muž zaplatí, ona se uculuje a odcházejí.
Zůstávám v šoku, svou porci nedojedenou, odkládám příbor (ještě si ji dojím) opírám se na židli o opěradlo a přemýšlím. Vzpomínám, že na základní škole jsme v liché týdny měli po škole dílny (každý by měl rozpoznat vrut od šroubu a vědět, jakým směrem se utahuje) a v sudé týdny jsme měli vaření (opět kařdý by měl vědět že vajíčko se vaří 10 minut), možná by se to mělo vrátit do škol, s malým bonusem, jak se správně a hlavně slušně najíst v restauraci (ale i doma u nedělní tabule - jestli tohle ještě rodiny provozují), když mě upoutá ona druhá skupinka.
Dvě ženy, nejsem štíhla, spíš plnoplno štíhlá, ale tyhle jsou prostě vypasené, z šoku a vzpomínek mě probírá hlas starší dámy (mohla by mi dělat babičku)
"To je nechutné, takhle se oblékat, podívej se jak jí čumí..."
Otáčím se za hlasem, stará upírá zrak na mě, mladá se natvrdo otočí na židli směrem ke mě upře zrak a sjede mě rentgenovým pohledem (mám krajkové gaťky nebo bombarďáky (mám světlé kraťasy tak přemýšlím jestli není vzorek vidět skrz - není), a cože mi to tedy čumí? honí se mi hlavou). Odfrkne si (i kůň by mohl závidět) a už něco hučí do staré. Naštěstí se vrací můj muž, tak se ho šeptem ptám jestli mi někde něco čumí, spodky(?), špek (?)...ne(!), jen ramínko od černé podprsenky vykukuje na rameni zpod černého tílka. (och opravdu jak nechutné!!!!!)
Co "čumí" obou ženám z očí bylo víc než jasné. (pro ty co jsou jako já, nedůvtipní, byla to zášť).
A tak se ptám, kam se vytratila slušnost??
Procházím světem,
koukám na lidi,
napadá mě tolik věcí o čem psát,
tak si to sumíruju v hlavě,
dojdu domů ...
A vše je fuč!
Myslím na to co je v lednici a co musím spotřebovat než se zkazí, co jíst další den v práci,
a co je potřeba udělat, objednat, rozhodnout, zajednat i když svatba je až za rok (k 21.7. přesně (!!!) za rok) - a asi to zná každá, když se ptáte své polovičky, odpovídá: "nechám to na tobě", "tohle rozhodni sama" (moc mi nepomáhá)
A pak nastanou takové zvláštní situace, kdy vám zatrne, kdy plánujete svou budoucnout, když příjde prozření, tak například jako já sedíte v restauraci, přemýšlíte - představujete si výzdobu, co přidat co ubrat a koukáte kolem sebe, když příjdou dvě naprosto odlišné skupiny lidí a ty upoutají vaší pozornost.
V jedné dominuje krásná štíhlá žena (... jo, leč jsem holka, ráda se podívám na štíhlou, upravenou, slušivě oblečenou ženu) usedne, objedná si, konverzuje, přinesou jídlo (jako mě, řízeček a bramborovou kaší), a protože jsem svou porcí téměř nasycená, pozoruji ženu dál, a... Boha jeho, ona jí tu kaši nožem!? K čemu má vidličku? Jako Ariel na česání vlasů, a tak to pokračuje po celou dobu krmě. A já jen valím očka. Žena dojí, muž zaplatí, ona se uculuje a odcházejí.
Zůstávám v šoku, svou porci nedojedenou, odkládám příbor (ještě si ji dojím) opírám se na židli o opěradlo a přemýšlím. Vzpomínám, že na základní škole jsme v liché týdny měli po škole dílny (každý by měl rozpoznat vrut od šroubu a vědět, jakým směrem se utahuje) a v sudé týdny jsme měli vaření (opět kařdý by měl vědět že vajíčko se vaří 10 minut), možná by se to mělo vrátit do škol, s malým bonusem, jak se správně a hlavně slušně najíst v restauraci (ale i doma u nedělní tabule - jestli tohle ještě rodiny provozují), když mě upoutá ona druhá skupinka.
Dvě ženy, nejsem štíhla, spíš plnoplno štíhlá, ale tyhle jsou prostě vypasené, z šoku a vzpomínek mě probírá hlas starší dámy (mohla by mi dělat babičku)
"To je nechutné, takhle se oblékat, podívej se jak jí čumí..."
Otáčím se za hlasem, stará upírá zrak na mě, mladá se natvrdo otočí na židli směrem ke mě upře zrak a sjede mě rentgenovým pohledem (mám krajkové gaťky nebo bombarďáky (mám světlé kraťasy tak přemýšlím jestli není vzorek vidět skrz - není), a cože mi to tedy čumí? honí se mi hlavou). Odfrkne si (i kůň by mohl závidět) a už něco hučí do staré. Naštěstí se vrací můj muž, tak se ho šeptem ptám jestli mi někde něco čumí, spodky(?), špek (?)...ne(!), jen ramínko od černé podprsenky vykukuje na rameni zpod černého tílka. (och opravdu jak nechutné!!!!!)
Co "čumí" obou ženám z očí bylo víc než jasné. (pro ty co jsou jako já, nedůvtipní, byla to zášť).
A tak se ptám, kam se vytratila slušnost??
Komentáře
Okomentovat